TVÉ SRDCE, MATKO!

Když poprvé jsem ručičkama

kol šíje se Vám zavěsil

a neznal víc než: „táta, máma“

a každá tváře, málo známá,

mně pro strach byla, pláč i kvil;

když vjel jsem v tatíčkovy vousy

či matce dlaní do vlasů

a smál se, jak mé prsty rvou si

vítězství v každém zápasu;

když s hlukem na se vojska létla

a já byl jejich jenerál

a vítězem pak byla metla,

jíž vzadu jsem se nenadál;

když nestačil juž zrak můj pláči

a v kolébce jsem usnul radší –:

v tom každém dětském okamžiku,

ať smíchem byl či plným vzlyků,

já netušil ni málo dost,

že velký, drahý mám juž skvost,

jenž se mnou zmíral, se mnou rost’ –

Tvé srdce, matko!

Do světa šel jsem, hoch tak snivý,

s matčiným křížkem na čele

a pod ním vše, čím sny se živí,

a v prsou sílu, konat divy,

a na rtu písně veselé.

Ze sněhu hor a ze skal lemu

jsem viděl pučet poupata

a lidem vstříc a světu všemu

má náruč byla rozepjata.

O kráso pravdy, lidské štěstí,

kéž duše má vás obsáhla –

juž zřel jsem je se nebem nésti

v má prsa, touhou vypráhlá.

A když jsem čela, skrání zlato,

a celé srdce vsadil na to,

a když jsem chtěl, snů kouzlem opit,

dlaň upřímných svých přátel chopit –:

já netušil, ni málo dost,

že ze všeho, čím mlád jsem rost’,

jen jediný mně zbude skvost –

Tvé srdce, matko!

Teď vracím se v ty čtyři stěny,

z nichž do života spěl jsem rád,

bez přítele, bez lásky ženy,

tím dál od cíle odvržený,

čím víc zaň světu chtěl jsem dát.

Leč okem pravdy, jež sny kácí,

zřím v úsvit dne i soumraku

a poznávám: je klid jen v práci,

byť slzu měla ve zraku.

A ač v má prsa za sen krátký

čas vtisk’ svůj hrot tak hluboce

a sníh mi hodil v skráně matky

a hroudu země na otce;

byť pravdou bylo, že mně zničí

i trosku lásky holubičí,

a byť za klamné, chudé dílo

vše na světě mne opustilo –:

já nezoufám, snad víry prost,

vždyť má, a vím, že dá mi dost

zas paprsků ten drahý skvost,

z jehož jsem krve vznik’ i rost’ –

Tvé srdce, matko!