Tvé střevíčky.

Tvé malé střevíčky, žel bohu,

má Lilo předrahá,

já na ně sotva hledět’ mohu,

tak žal mne přemáhá.

Je mohl by i velmož míti,

vrch slávy, hrd a blah –

kde řetěz na hrudi se nítí –

ve zlatých ozdůbkách.

Však mně jsou víc než cetka hladká;

Tvých nožek kryly skvost!

O štěstí pohádko, jaks krátká,

o žale na věčnosť!