Tvé trpké polibky, tak plné smutku,

Tvé trpké polibky, tak plné smutku,

až radostí nám jednou zesládnou,

až v očích tvých, kde touhy svádí půtku,

mé oči velkou lásku uhádnou –

pak tvou chci být! Jak nejlíp dovedu,

tě budu ráda mít. V sny své tě povedu,

jež světlem lásky tvé mi zaplanou

zas novým kouzlem. Duši zlekanou,

jež vstupu bránila – tvé otevřít

chci duši dokořán – a mír, jejž znám,

pak do snů našich vejde, sedne k nám,

a nikdy nebude nás v hádce zřít;

jen tenkrát snad, až chvíle nastanou,

kdy o velkost se lásky budem přít.