TVOJE DVĚ PÍSNIČKY.

Až umru, hochu, odvez moje tělo cestou tou,

jíž moji otcové už přešli po dvakrát,

a tam, až rakev snoubiti se bude s tmou,

mi, prosím, nedej ani na varhany hrát.

Vem' z naší zahrady květ, či hrst zeleně,

anebo suché listí, co dá právě čas.

Hoď mi to tam, a zpívej stlumeně:

„Za tichých nocí“ – falešně, jak dovolí ti hlas.

Až popel dají ti, jeď domů, vrať se k nám.

(Co s popelem – víš, chci, bys zahradě ho dal.)

A až s ním půjdeš do kopečku ke dvířkám,

křič z plna hrdla: „Bol by Jánošík bojoval!“