Tvoje slza.

Z duše mojí místo lilje

černý, smutný kalich zkvet’...

Kdo mi jej tam vsadil, Bože,

či mám znova býti klet?

Než jsem moh’ jej vyrvat, zrak Tvůj

utkvěl na něm přemilý –

a Tvé oči, drahé oči

slzami se zalily.

K duši mé Jsi sklonila se,

bolestí Tvůj chvěl se ret –

čistá slza s oka Tvého

skanula v ten černý květ.

A já cítil, jak tou slzou

prokletí zas pomíjí –

jak květ černý, jenž mne děsil,

bělostnou jest lilijí...