TVOJE ZAHRADY.

Zabloudil jsem do Tvých zahrad,

pustil lebku Hamletovu –

jaký svět se plný jasu

hlásil u mé duše k slovu!

Co v těch květech leží krásy,

které tady září v běli –

pochybnosti, smutky, žaly

jak by byly odumřely!

Kalichy jsou jako vínem

po kraj naplněny vůní –

plody stromů jako v báji

zlatem září na výsluní.

Jako v jižních hájích z myrtí,

tak se mi tu volně dýchá –

v alejích a mezi květy

svatý mír zde kráčí zticha.

A já s Tebou v jeho stopách,

na rtech nevyřčená slova –

zlaté slunce nade hlavou – –

za zdí lebka Hamletova...