TVOŘENÍ

Tkvěl Osud ve vesmíru, nezměrným kyvadlem věků

bil v jeho stěny volné kladem v hloub, záporem v dál.

V něm jako fluid chvějný boží jen myšlenka vála,

čas, prostor nespoutaný v beztvaré prázdnotě stál.

Bůh věčný samoten snil tajemství minulých stínů,

čar světel budoucích a souladné útvary změn.

I bylo souzeno mu v rozpětí prasíly vroucí

o krásné sníti ženě tvůrčích dum rozkvetlý sen.

Kyv zastavil se němý, slastnou Bůh procitl vášní,

tam unikala kosmem vidiny mlhavá běl,

opojen kouzlem bludným, rozletem uchytil smavou,

jak políbil ji v bouři, uvadlou rozkoší zmdlel.

A láskou napojená vzúpěla po políbení,

jak hmotu v umírání v hvězdu ji mění sten,

z matčina smání, žalu drobní se tvorové rodí,

bol hvězdy zbledlé rodný volá bol v životný sen.

Mha bílá, zářící se vznášela odtělesněná

co bájný přelud jemný v daleko vesmíru tmou,

jí nových spojení žár, budoucích životů rozmach

neznámé tužby jarní stříbrné peruti dmou.

I probudil se Bůh a nevida u sebe ženy,

vábený stálou touhou splývat s ní v obnovný rost,

dát sněným tvarům bytí, jiskrou zas uletěl za ní.

Tak nekonečnost rodí světy a nekonečnost.