Tvrdá hlava.

Věst dávná, zbrojné básnily ji časy,

věst o národu mezi národy,

navzdorný dozpěv naší svobody,

kovové roztříštěných mečův hlasy:

ji zapějem, když černé mrákavy

zastíní světlé naše zástavy,

a my se v sňatém jejím skryjem havu:

my tvrdou máme jako skála hlavu!

Od kolebky šly naše první kroky,

a na čela nám rány padaly,

my sotva že jsme vlast svou poznali,

již cedili jsme pro ni krve toky;

nám sotva varyta že vzešel zvuk

ne ke hrám – k bojům vedl mužstva hluk,

když prvou dupali nám jara trávu:

My tvrdou máme jako skála hlavu!

A v bouři ran jak mramorové skály,

když nebes na ně lehnou mrákavy

a blesky čela jejich rozžhaví,

my z věku do věků jsme pevně stáli:

tu tvrdý leb náš metal jisker pal,

že celý svět jejich se ohněm vzňal,

jenž zářil lásce, svobodě a právu:

My tvrdou máme jako skála hlavu.

Zahřměla vzdorná skála Kapitolu,

na jejímž čele světa trůn kdys stál,

a z nebes vypůjčených blesku pal

na hlavy naše sesypala dolů:

však tvrdší než ten Říma arcidóm

my v klnoucím jsme stáli ohni tom

a z jeho blesku svou si vili slávu:

my tvrdou máme jako skála hlavu!

Když za pluhem pak celý národ kráčel

a krví naší napojenou zem,

jsa děvkou jen a panstvu pacholkem –

i slzou ještě, žhavým potem smáčel:

tu v lebce jak ta mozolitá pěst

mu zkameněla i ta stará věst,

z níž novou jiskru svému rozkřís’ právu:

My tvrdou máme jako skála hlavu!

Věnčena slávou jako čela svatá

na skráni slavných králů korunu,

jak demant vyzlaceném na trůnu

skví hlava nám se naše Praha zlatá;

v ní zřídlo umění a svatých věd,

v ní srdcí našich žilobitný střed,

v ní zkamenělou – živnou zříme slávu:

My tvrdou, démantovou máme hlavu!