Tvrdošijnost.

Já nebudu již jiný – nech to být!

Po čtyřicítce jest již pevný cit

a nemění se vážkou rychloletou.

Co ztratil jsem, je pryč, to dobře vím,

co doufal jsem, je prach a sen a dým,

však růže zbyly v srdci a dál kvetou.

Snad hračkář, snílek, básník, samotář...

vše připouštím, však jistá zlatá zář

mi v srdce svítí z chudobky jak zvonku.

Tak vedli jsme to, srdce mé, ó viď!

Tak žili jsme – nač popouštěti píď?

Tak dožijem to, nechť i v klamu, k sklonku!