TVŮJ ARA PAPOUŠEK...

Tvůj Ara papoušek, pták zdobivý a tlustý,

když jsme jej v zahradu a na žár slunce dali,

byl příliš lhostejný, stín stromů, keřů šusty

jen v spánek poklidný jej tiše zkolébaly.

On má se dobře tak a zvykl si juž tady,

a nic ho neruší, má vody dost i jídla.

Vzkřek jeho protivný mne provází už všady,

on lhostejně by nes’, bys vzal mu obě křídla.

Tak v kruhu houpá se ten kejklíř ulízaný,

šat služky baví jej, že lesklý je a rudý,

jak sarkast dívá se, jenž udává vtip planý,

a celkem k smíchu je a dobrý v chvíli nudy.

Jak starý diplomat, jenž v parlamentě sedí,

a vlast ho nevzruší, ni rodných bratří cíle,

krom starých frází svých jenž ničeho již nedí,

a střídá každý den své nákrčníky bílé.

Jak herec přitloustlý mi také připadává,

jenž tukem zarostlý se dívá očkem čilým

na něžnou baletku, o které se mu zdává,

s tím tancem sylfidy, s tím tancem roztomilým.

A když pak smutný je, král ve vyhnanství je to,

svá očka protáhne vždy mázdrou beznaděje,

ministru zrádcovi v svém duchu spílá: sketo!

a s křikem zhrdavým se všemu kolem směje.