Tvůj pohled.

Tak často říkám: „Zde jest všecko marné,

i vášní bouř, i ticho jednotvárné,

i cit, jenž tuší, vůle, jež se vzpírá,

květ, který pučí, i květ, který zmírá,

sny, které letí, myšlénky, jež zrají.

Zde minulost i budoucnost jest bájí,

a přítomnosti mžik jen ostrov malý,

vstříc jemuž moře věčnosti se valí,

„dnes“ krátký blesk, jejž zhltí mračno „včera“.

A hroby pak, a clona jejich šerá,

my sami stíny honící se v kole,

jak stíny mraků přes požaté pole,

jak tanec kapek po rybníka pláni.

I umění v svém nejkrásnějším vzplání,

ať malba oku, nebo hudba sluchu,

ať slovo, kterým duch jen mluví k duchu,

nad tímto proudem, který vře a duní,

vše trhá v rej a nad nímž zhouba trůní

jak v mraku sup – ó čím jest v naše hoře?

Jen slunce záblesk nad bouřící moře,

jejž zhltí mrak, by tmou zas všecko bylo.

Ó nadšení, ó sny, ó ducha sílo,

jste přeludy, či pouhými jste jmény?

Či věčnost sama padne v moře změny?

Mne stejně přelud jako pravda pálí.

Duch lidstva v žalu obličej svůj halí,

kdo zpíval, mlčí, a kdo myslil, šílí.“

Tak často říkám, a v té trpké chvíli

mně slza z oka, z ruky péro padá.

Duch nadarmo po odpovědi bádá,

před ním jen mlhy tůně, děsná, bezdná...

V tom přijdeš ty – v tvém oku spí zář hvězdná,

jdeš od své matky, jíž jsi štěstí všecko,

a týmže zrakem, v kterém ještě děcko

se diví světu, v němž však sní juž žena,

tím pohledem, jenž pro mne nemá jména,

jenž najednou se těší, modlí, prosí,

v němž pták má zpěv a květ má kapku rosy,

v němž odlesk duše matky tvé se chvěje,

teď u mne dlíš a v propast beznaděje,

jak anděl křídlo pouštíš úsměv zlatý.

A není trudu, není tmy, ni ztráty,

vše žitím jest, vše vůní, pravdou skvělou.

Ty zjevíš se, a jizbou naší ztmělou

zář jasná letíc dotkne se tvých skrání.

To jistě slunce nad šer spících strání,

by spatřilo tě, než v tůň mlhy kleslo,

se vyhouplo a zář svou všecku sneslo,

by v hnědý vlas ti vtkalo aureolu.

A na západ my dívat jdem se spolu.