TVŮJ STÍN. (II.)

Toť záhada, že věčně naše žití

má nohsleda, a tím smrt družná je, –

jak stín nás musí stále provoditi,

a blaze tomu, kdo včas pravdu cítí,

než pozdě pozná ji, už zmíraje...

Jsou mrtví přáteli! Jich odkázaná slova

a myšlenky dál mohou žíti v nás,

my knihy mrtvých můžem čísti znova,

nás nadchnout mohou díla prorokova,

ač převalil se přes ně drahný čas...

Ó jak je krásné, v ustavičném styku

když může s mrtvými být duše tvá,

ať svět tě zklame, – země trosečníků,

ty přece šťasten jsi a pln jsi díků,

že třeba mrtvých, přec máš přátelstva!

Přes hroby dálné ruce dáváme si,

přes časy valné jsme si v náručí,

ať svět nás drsnou skutečností děsí,

přec jeden k druhému se v lásce věsí

a v lásce mrtvých svět už nemučí...

Záhrobní styk je svatý pro člověka,

má v sobě nezištnost a čistotu,

i když jde život jako kalná řeka,

tvé duše přece nikdo nepoleká,

tvůj vztah je jasný k smrti, k životu.