TVŮJ STÍN. (V.)

V té chvíli vidím Tě, kdy hlava Tvá,

již ani síla smrti nesklonila,

na prsa moje klesla znavená,

jak květ, jejž tíha žalu podlomila.

A tehdy přemožena po prvé

jsi hořké slzy své mi darem dala

a v hrůze bolesti se zjevila,

jak matka Krista pod křížem když stála.

Ty perly bolu, slzy mateřské,

jsem vděčně brala ve své dětské dlaně,

a v mlčení mém byla přísaha,

že trpět budu s Tebou odhodlaně.

A touha v duši mé se rodila

o muka Tvá se s Tebou rozděliti,

kříž bolesti Tvé na svá bedra vzít

a rány duše Tvé svou láskou smýti.

Však bezmocná a plna života

před Tebou žitím zlomenou jsem stála,

a duše má se mlčky kořila

té velké bolesti, jíž nechápala.