TVŮJ STÍN. (VII.)

Mně zdá se, že jsi neumřela,

ač navždy zmlkly Tvoje rty

a zhasl živý lesk Tvých očí,

čím jest ten krátký život těla,

jenž duším klade hranice,

jichž lidská vůle nepřekročí?

Mně zdá se, že jsi neumřela...

Vždy s Tebou směji se a pláči,

jsi blíže mi než v životě,

Tvůj stín vždy po boku mi kráčí

a sladká Tvoje přítomnost

v mém nitru budí slastné chvění

a v dojmech duše mé se zračí.

Mně zdá se, že jsi neumřela...

Tvá slova, city, myšlenky,

Tvůj drahý odkaz žije dosud...

Propast, jež mezi námi zela,

ta propast let a bolestí,

již mezi nás kdys vložil osud,

se smrtí Tvojí uzavřela.