TVŮJ STÍN. (VIII.)

Samotou hrobů jdu, tím ztichlým královstvím,

v němž o životě sním...

Je slyšet chorál hrobů:

„My dechem jsme těch květin, jež dávno umřely,

posledním leskem hvězdic, jež marně hořely.

K nám chodí jenom ten, kdo v světě ztroskotá,

však ty jsi dosud stále přec dítě života?“

Mé srdce odpovídá:

„Chci zapomenout u vás všech svojich nadějí,

jež na mne smávaly se vždy svůdně, svůdněji,

však bludičky to byly do šera tančící,

a proto toužím po vás, vy hroby mlčící.“

A hroby mluví dále:

„Jen vrať se znova v život a znovu, znovu věř

a silou svého mládí velikost jeho měř,

nemysli na podzimky, však mysli na jara,

kdy láska k dobru, krásnu tvé nitro rozhárá.“

Námitky srdce šepce:

„Mne život vyštval k mrtvým poodpočinout,

a mrtví vracejí mne zas v živých vír a proud?

Snad mrtví teprv život dovedou ocenit

a obcování s nimi mně dává mír a klid?“

A hroby řekly vážně:

„Zapomeň květů zvadlých pro ty, jež trhat smíš,

zapomeň lesků zhaslých pro ty, jež rozsvítíš!

Zlomiti nedávej se žádnými ztrátami

a budeš požehnána pak mezi ženami.“

Samotou hrobů jdu, tím ztichlým královstvím,

v němž o životě sním...