Tvůj úsměv.

Ty jistě odpustíš, mé dítě milé,

ty odpustíš, že přijdou někdy chvíle,

kdy, ač tvou cítím v hloubi srdce lásku,

zříš stín v mém oku, na mém čele vrásku,

stín, jenž tě rmoutí, vrásku, jež tě leká.

Ty odpustíš, jeť život bouřná řeka,

jež často rmutem, co se z bezdna valí,

i azur, jenž v ní zrcadlí se, zkalí.

Co v řece rmut jest, vzpomínky jsou v žití,

a často věru osten jejich cítí

má duše v době, kdy jest nejvíc šťastna.

Pak starostí též peruť tmavořasná

se nevědomky nad mou skrání chýlí,

tu cítím, lítosti jak hořké býlí

mne pálíc, na květ hořký v srdci roste.

A život celý, kam ty, dítě prosté,

jíž každičký den jarem jest a plesem,

kam mhou se díváš, rci, zda není lesem,

kde snadno krok tvůj pravou cestu ztratí?

A umění, ta hvězda, která zlatí

v tmách smutnou pouť, se náhle soudcem stává.

A umění jest přísné, vše, co dává,

čím žehná, čím se modlí, jásá, zpívá,

za noci klid, za slzy dáno bývá,

by touhu zkojíc jinou vzňalo znova,

vždy v horší muku, než je Tantalova.

Toť Dolorosa, držíc Syna v klínu.

Hle Dante, jaká nekonečnost stínů

mu klíčí na čele a tahy chmuří!

Slyš, Tasso vzdychá, Shakespeare lká a zuří,

pod lebkou Miltona Satan hlavu zvedá,

a Pascal touží, zápasí a hledá;

smích, motýlem jenž letí k idealu,

u Cervanta se tají v slzách žalu

a z rolničky se zvolna stává bičem.

Ach umění jest přísné! Sen, jenž chtíčem,

a vášeň jest, která se stává katem;

a stejně vraždí pérem, štětcem, dlátem,

dej mu své srdce – ono vezme duši!

A proto odpusť, jestli někdy ruší

tluk srdcí našich tony nesouzvuku;

jen usměj se, jen přej tvou stisknout ruku,

a smíru anděl, jenž v tvé duši žije,

mně ukáže zas, hvězdy poesie

jak staří známí že v tvém oku svítí.

A vonnou bájí zas mi bude žití

a ucítím, čím tys mně, sladké dítě!

Kdys na svých cestách, z jitra, na úsvitě

jsem v Apeninách našel zámek starý,

kol věží jeho táhly zbytky páry,

já díval se, jak slunce z nich se noří.

Kraj zářil, já jsem vešel do nádvoří,

zde fontan byl, kryt břečtanem a mechem.

Stál v rozvalech, jen kapek svojich echem

se starými zdmi mluvil jako v snění.

V tom blesklo slunce, a v kouzelném chvění

se mihnul vody tryskající pramen,

hrál v barvách všech, byl meteor a plamen,

byl safír, perly, nach a zlato živé...

Teď dobře vím, proč tenkrát v dumě snivé

jsem dlouho patřil na ten zázrak světla.

Rci, čím jest píseň, jež mi srdcem letla,

mé sny a tužby, ba dny žití všecky,

když neozáří je tvůj úsměv dětský?

Tys dnů mých slunce, obracím se k němu!

Zdaž jako plaché kapky vodojemu

by nezmizely bez kouzla a krásy?

Ó usměj se, ó zvedni zlaté řasy,

ať slzou co mi trysklo z duše hlubin,

jest v úsměvu tvém perla, nach a rubín!