Tvůrčí nepokoj

Spí stromy v zahradě, v údolí dřímá řeka

ve stínu břehů svých – je mdlá a bez lesku...

Bdí jenom věrná noc, jež neusíná, čeká

od tesknot šeření až do jitřního rozbřesku.

A ještě někdo bdí a bloudí nad vodami,

v propastech údolí a lesních hlubinách –

prochází všemi tajemnými končinami,

jež hostí zemdlené a pohřížené v snách...

Všem smutným milencům útěšná slova šeptá,

lesk nítí v zornicích a v bledých tvářích nach –

do sluchu příliš odvážných mateřský výkřik vleptá

a staví kročeje na smělých výpravách...

Nad prací skloněným násilím hlavu zvedá,

jak by chtěl donutit popatřit do očí...

Však sobě ve tvář nikdy pohlédnouti nedá –

vždy tiše odstoupí a hlavu otočí...

A zase věci spí, a stromy podřimují,

rozkyvem korun odměřují čas –

hvězdy se zvolna s výšek sesunují...

Leč ty víš jistě: zítra přijde zas...

A těžko uhodnout... Je mrtvých zavolání?

Je pouhý větru dech – anebo boží hlas? – –

V hlubokém mlčení se hvězdy k zemi sklání,

a hlava do dlaní jak přetížený klas. –