Tvým budu přec!

Proč šepceš rtů svých červánkem

mé duši na úžas:

„Až Vesna přioděje zem,

a pod rozkvetlým jasmínem

pěnkavčí zavzní hlas,

budeme šťastni zas!“

Ó ženo, družko, nejásej,

mně v duši dříme strach:

pojď, líce na ňadrech mi skrej,

než žití krutý ruch a rej

mě najde na marách!

Leč až se stane, žalů nech

a za stejnou měj věc,

jak pták by z vězení Ti zběh’,

vždyť – nechať pouze jako vzdech –

jak sen – Tvým budu přec!