Tvým věčně být!

Tvým věčně být, můj Ježíši,

Tvým být má touha nejvyšší.

U nohou Tvých zde skloněn v prach,

se ztrácet v sladkých myšlénkách;

a v slzách hoře, bolestí

snít o Tvém ráji, o štěstí,

o říši hvězdné v stínech tmy,

jež v dál se klene nad zemí;

kam jenom na snů peruti

má duše vstoupá v pohnutí,

kde tichne každé touhy vzdech,

jak zmírá vůně v poupatech,

a jako paprsk zlacený

se v hruď mír klade ztracený:

vše vrací se, co kdy jsem snil,

zač nadarmo jsem zápasil;

zde teprv žití na sklonu

já zvedám taje oponu,

jenž slove štěstí, žití cíl, –

víc pochybovat – nemám sil;

tak klidně můžem večer zřít

ve slunce jas a zlatý třpyt,

jenž dříve oslepil náš zrak,

když v zenithu plál s podoblak;

tak, Pane, u Tvých nohou sám

svůj bolestný klam poznávám

a klidně zřím v Tvou svatou líc:

znám cíl svůj, neztratím ho víc,

nechť večer je a pozdě ať,

jen zde mé jitro může vzpláť,

jen z Tebe tryská jeho třpyt,

Tys jitro mé – já Tvým chci být!