TY A JÁ.

Jsem-li já pochmurnou, zjizvenou ruinou

nad tmavou, hlubokou strží,

jsi ty mi břečtanem, snítky tvé ovinou

rány, jež v boji se trží.

Jsem-li já jezera mrákavou hladinou,

netknutou člunem ni vrží,

jsi ty mi leknínem, nad černou hlubinou

bílý jenž kahanec drží.

Jsem-li já hvozdem, kde stmívá se nejvíce,

jsi ty jak modrá zář plného měsíce,

v stíny jež kouzelně šlehá.

Vždycky jsi úsměvem, paprskem, zelení,

květem, zkad nebeská svěžest se pramení,

láska a soucit a něha!