Ty Afrodito věčná, nehynoucí,

Ty Afrodito věčná, nehynoucí,

z pěn času zvlněných jež zrozená jsi,

s tou usměvavou tváří božské krásy

a s těla něhou slunečně se stkvoucí,

kdo poznat můž tvou vůli všemohoucí,

kdo tvůrčí slova tvá můž tušit asi,

kdo krve vzplanutí a krve kvasy

a divou srdcí touhu k smrti zvoucí?

Zda k lidstva těše svoje tvoříš díla?

Ne, smrtí jich chceš rodit se jen znova,

by doba za dobou vždy v strachu byla.

Jen záhady tvé lůno věkům chová,

je nevyzpytná tajemná tvá síla

a krátkým mžikem jsoucnost člověkova.