Ty bratře...

Ty bratře s okem sklopeným,

jenž spěcháš v šeru k dětem svým,

když skončena je práce!

Proč nehledíš v svět vesele,

proč v líci tvé čtu svízele

a stopy resignace?

Ty z jitra dřeš se do noci,

ty nečekáš víc pomoci,

na slámě spáváš v díře,

a hadry nosíš na těle,

před pánem stojíš nesměle,

jak vypráskané zvíře.

Ty stavíš pyšné paláce

a hladem zmíráš u práce,

v zem jdeš pro démant, zlato,

a při tom cítíš panský knut,

neb srdce tvoje v temný blud

je celé věky spjato.

Ó, stůj a zdvihni kladivo

a rozbij bludů předivo

a starou rabskou báji,

a radostně hleď v šírý svět,

jak voní i pro tebe květ –

buď volný, jak pták v háji!

Již rozptýlil se černý mrak

a k východu se točí zrak –

již brzo vzejde zoře.

Nuž, podej ruku bratřím svým,

co minulo, buď prázdný dým,

ta kletba, bída, hoře!