TY DĚTI!

U ohniska máma stála,

pod koláče přikládala.

Běta v koutku s pannou hrála,

pohádku jí vykládala.

Kdo to otevírá dvéře? –

sníh a vichor duje z venku,

o hůlce se v jizbu béře –

líto hleděť na stařenku.

,Bůh tě pozdrav, dcero milá!

Zle dnes venku chleba prosiť -

sotva jdu – ach, už ta bílá,

už by si mě mohla skosiť!’

„Tu je koláč, maminečko.

Čerstvý! Z máselného těsta!

Pomohu vám, stařenečko,

nerovná je od nás cesta.

Pojďte mámo, pojďte mámo –„

pod pažím ji z domu tlačí.

,Ale, dítě, pusť mě radší!

staré nohy nepostačí.’ –

Vyvedla ji, běží zpátky –

v srdci bodlo ji to ranou:

– Její dítě přede vrátky

pod paží se vede s pannou.

Koláč dává, řkouc jak matka:

Čerstvý! z máselného těsta!

Pojďte mámo. Tuze hladká,

ledovná je od nás cesta...–

Matka hned se otočila:

„Maminečko! Pojďte zpátky!

Co byste se plahočila?

Zítra máme Boží svátky!

Ukažte ten sotůreček –

Vždyť můžete u nás bývať,

můžete svým vnučkám zpívať,

můžete si odpočívať!“