Ty jdeš, má jeseni!

Ty jdeš, má jeseni, ty jdeš!

tvůj krok je volný, ale děsně jistý;

k mé duši mluvíš žloutnoucími listy,

jež stříbrem jíní vroubí první mráz,

i tichem zádumčivých lesů zas,

zkad zvedá mlha, chmurná sestra hrobů,

svou peruť smutnou k nebi v tuto dobu –

ty jdeš, má jeseni, ty jdeš?

že nesmím, nesmím zadržet tě více;

žal padá v duši, hořké slzy v líce.

Ty jdeš! a já se těšil v dětském snění,

že život dá mi blaho, opojení,

květ, vůni, úsměv, slunce zlatý svit,

že dnové nestačí, ni touhy cit;

že v srdce, jež se v hloubí ňader chvěje,

vše štěstí andělův i lidí svěje.

Žel, marně! Hle, juž jeseň jde

jak dravec lačný tiše, ostražitě,

a v ňadrech snové spí – a netuší tě.

Ó, kéž by vzletěli jak tam ti ptáci,

jichž bílý řad se na obzoru ztrácí;

ti plují šťastní touhu v perutích,

kde nové jaro zkvétá, v sladký jih,

co zatím jenom v hnízda jejich prázdná

sníh padá tam, a sedá zima mrazná –

však, ty má jeseni, ty jdeš,

a na dně duše dřímou sny mé svěží;

juž cítím v ňadrech mráz, a zvolna – sněží!