Ty, jež...

Ty, jež jsi stvořila nás, pouze sobě

jsi stvořila, a můžeš vzít nás zpátky,

jak děcko béře v sebe náruč matky.

Dlaň tvá tak měkce ustele nám v hrobě.

Květ našich citů měj si ku ozdobě,

náš úsměv vlij si ve svůj pohled sladký,

dnem naším prodluž vlastní život krátký,

krev naši pij, ať zkřísí tebe v mdlobě.

My z mrtvol svých ti hradeb nakupíme,

nám život bude jako hračka pouhá,

vše dáme tobě, vše ti odpustíme.

Jen jeden čin tvůj citům těm se rouhá,

jím v zášť se změní láska naše celá:

ty kdybys přec nám zahynouti chtěla!