TY JISTĚ ŘEKNEŠ...

Ty jistě řekneš: „On mne zapomněl;

i s ním tak bude, jak to vždycky bývá,

z večera motýl v lilii se skvěl

a z rána se v ní šedý pavouk skrývá.

On zapomněl, jak dřív jsme vespolek

se touhou v blahé nejistotě chvěli,

jak pro jediný blaha paprslek

jsme boha, svět a sebe zapomněli.

Ó že tak záhy zapomenout směl,

že jako písně promrhal své city!

že v ráj mé duše, když se bolem tměl,

s posměchem hodil vínek z trnů svitý!“...

Tak jistě řekneš, vím to dobře, vím

a v myšlénce již zachvívám se v bolu,

a vidím tě, jak zrakem truchlivým

zříš na myrtu, již sázeli jsme spolu.

A vidím tě, jak s vzdechem zaclání

tvá bílá ruka zamyšlené čelo,

jak černý vlas ti splývá po skráni

až k srdci, jež tak těžce osiřelo.

Já ale pravím: „Pojď, ukaž mi květ,

jejž lidská závisť jedem nepotřísní;

ten nejlépe ti bude vyprávět,

že jinak je to v životě než v písni.

Ó tiskni jen ty ruce v bolesti

na srdce, jemuž nelze zapomníti,

na ono srdce, které ku štěstí

mně kdysi mělo zlatým stupněm býti!

Já položím naň hlavu v myšlenkách

a skonám rád, byť třeba jatý bludem;

kde slzami zbled’ mladých tváří nach,

tam není třeba zardívat se studem.

Tam i to trní vtisklé skráním tvým

nad čelem růže tobě musí sklenout,

neb kde je bolest lásky dědictvím,

tam trpět lze – však nikdy zapomenout!“