TY JSI MŮJ JEDINÝ KVĚT...

Ty jsi můj jediný v život i v šediny květ,

vypučel zázračný na troskách mých mladých let –

zlíbaly hvězdy jej, zlíbat měl by jej celý svět!

Jako ta lilije, když se v zář rozvije, vzplál,

do ranních červánků snů Tvých jsem hádanku slal:

pro koho první cit jitra dnes vyplakal?

Komu dnes pohádku v bílých dnů obzory plet,

pro koho opravdu v žitím svým v náručí lét –

kvete on trofej má na troskách mých mladých let?

Jsi Ty má lilije v zahradě básníka,

jenž z vůní jí kouzlí arie slavíka,

zpěv zpěvů, jímž zakletý ráj se nám odmyká?...

Jsi – Ty můj jediný v život i v šediny květ,

rozkvetlý zázračně na troskách mých mladých let,

zlíbaly hvězdy jej, zlíbaly v něm můj celý svět.

V edenu touhy Tvé za vznětů čarokruh

vpíjí se v vzpomínkách denně můj chmurný duch,

ale v mlhách dálky kams táhne se života luh.

Záblesky Osudu, štěstí, v němž nebudu, dnů,

v paprscích rubínů noří se v hlubinu snů,

ó květy, k nímž nikdy svým retem nepřilnu!

Ó mizící postavy, fantomy omladlých hvězd,

vlastní mou duší jsou vylhané pochodně cest

o noci, kam naposled musí vina i trest!

Však ať ty přeludy mládí, jimž věřil jsem,

však ať ty růže rozkoše, s čistých snů závojem

zapadnou životem ve všedna bahnitou zem –

Vsak ať ty vavříny, kol čela již jsem si před,

však ať ty úsměvy slávy, jež přinese svět,

trnem se promění v nesměrné moře běd –

Koho si přitisknu, bych vykřikl k životu zas,

koho si zvolím za slunce, za hvězdy v noc mezi nás?...

nejdražší Tebe, viď, vždyť mi to slíbilas!

Nejdražší Tebe – byť průsvitná bylas jak dech,

byť jen tušil bych Tebe, byť líbal jen v snech –

Bolesti nejsladší v radostných bolestech!

Ty bys mě vzkřísila, že Tebe vypil bych

svou celou touhou za naivní Tvůj čistý smích,

v němž slunce a žáry a noci a hvězdy a sníh,

mé touhy ubité, mé růže ztracené,

dny přešlé i budoucí, západy zlacené,

v nichž jednou kdos drahý si zapláče, vzpomene...