Ty kdo kráčíš světem, touhou hnaný,

Ty kdo kráčíš světem, touhou hnaný,

zastav bolu svého kročeje,

a v tom srdci z mrtvé naděje

hrobeček slož, láskou urovnaný.

Na hrobeček cit ať rozplakaný

místo kvítků slzy zaseje,

ujmou se, a květ se pochvěje,

jak tvé tužby první pocit ranný.

A myšlénce, která v pozdním čase

v srdci tvém by blaho hledala,

křížek postav k hrobu z bolu věna,

na němž touha tady vyhostěna

dále jdouc poutníku vzkázala:

„Putuj dál, jen tam se sejdem zase!“