Ty, kněžka bílá, –

Když myšlének mých zhasla světla

a v tvrdou noc se plachý strach můj třás',

Tys lila olej do lamp suchých

a rukou bledou tiskla zas a zas.

Šli lidé. – Nikdy nezastavil

se u mých samot jejich smích a hlas.

Tys první vzhlédla do mých oken

a teple do mých snů se usmála's.

Vzplál oltář neznámému Bohu

a zvony začly slavně v dálky bít.

Tys v chrám můj vešla – kněžka bílá –

a pokorně klek před Tebou můj lid!