Ty, která idolem...

Ty, která idolem

mé stinné duši pláš,

Ó dcero předsvitu,

jímž v temno žití vláš, –

Ó kdo tě vykouzlil

tak snivou, vábnou, zářící,

s tou hvězdou třpytící,

již na čelence máš?

Zda prostor sídlem tvým,

jež jevíš se jen v snách,

ty zdroji paprsků,

letící na tužbách

a znikající vždy

jak cíl, jenž vábně plál –

jak svatý, velký ideál,

v oblačných výšinách.

O zjeve z étheru,

čistější Venuše,

svěť žití ve šeru

mně snivé do duše –

Ó zůstaň při mně jen,

a strhnu s oblaků

zář sobě do zraků –

plát budu netuše...