Ty loučíš se...

Ty loučíš se – mdle má se hlava kloní,

jako kdy květu slunka hasne blesk;

ty loučíš se – mé oko slzy roní,

mé srdce bolný, bolný svírá stesk,

v mých prsou jak by umíráčkem zvoní –

ty loučíš se – mdle má se hlava kloní.

Nuž – s bohem jdi a pomni oněch chvílí,

v nichž srdce mého slouchals tlukotu;

na tvém kdy žhoucí mé se líce kryly,

zas v magickém kdy hvězdy ligotu

tichými svědky lásky naší byly –

nuž – s bohem jdi, a pomni oněch chvílí!

A pomni vždy, že nežiješ jen sobě,

žes bytosť jinou k sobě připoutal,

jejížto žití vkořeněno v tobě,

jejímž jsi zdrojem životním se stal;

bez tě mi mrtvo, pusto jako v hrobě –

o, pomni vždy, že nežiješ jen sobě!

Nuž – s bohem jdi, má duše s tebou spěje,

s tebou mně samy větší, lepší díl;

vrať se ty samé city v srdci kreje,

vrať se mi tak, jak mne si opustil!

Poslední prosba ta mi v rtech se chvěje –

nuž – s bohem jdi, má duše s tebou spěje!