Ty nebes chvíle...

Ty nebes chvíle s vonným dechem růží,

se světlem, s přítmím, vždycky čarovným,

se slzou, v níž se vidmo štěstí duží,

s tlukotem srdcí, s velkým blahem svým,

s jásáním, jež se v klidný měnilo

tok dnův a neděl, sféro blankytná,

ty touho věčná, čistá, průsvitná,

ó, vrať se, idyllo!

My zapomenem na svět jako dříve,

na mlhu osudu, na žití tmu,

sny zase opředeš kol hlav nám tklivé

a srdcím písně vkouzlíš do rytmu,

zasvítí slunce zas, jak svítilo,

promluví zrak a ruky dotknutí,

a jednou povzneseš nás perutí,

jen vrať se, idyllo!

Jen okamžik, co krůpěj proti moři

snes k nám se, chvíle rajská, s říše hvězd,

svit stříbrnou svou září v žití hoři,

ať osudu kříž snesitelným jest,

by jeho břímě se nám zlehčilo,

vrať k nám se, slastiplná, bývalá,

by hvězda lásky s námi zůstala – –

vrať, vrať se, idyllo!