Ty nelogický živote,

Ty nelogický živote,

zabijáku lidskosti,

která se zrodila v bolestech,

lačna krásy,

chutnám tvá sousta,

zhořklá poznáním a smutkem.

Ty vědoucí oči,

jež viděly slzami řadu dějů

počatých v radosti a opuštěných v beznaději,

klopí se před tebou

a zírají k studnám vnitřního

nezachytitelného dění,

kam nemohou zmatky

tvých zákeřných příhod.

Ranami nožů zbodané tělo

jde vztyčené cestou, skropenou krví,

za cílem, který je ranou i lékem,

pro bolest, která se úporně hlásí,

počata z života, v beznaděj stínů

vlečena běsnícím neklidem nocí.

Hledám a nenajdu, v čem je tvé kouzlo,

hmatám tvůj tvar a do prázdna sahám,

voláním vrací se jenom tříšť zvuků

v temnotu mého čekání. Nevím

odpověď na tvé hádanky skryté,

neznám tvých tajů, jimiž mne vábíš,

nevím, co nabízíš za rohem v davu,

ty, který povždy mně samotu dáváš.

Bloudím a hledám nadarmo radost,

pod víčka zavřená tlačí se stíny,

v ruce, jež po květech sáhnouti chtěly,

trny se zabodly. Trny má láska,

trny jsou na keřích práce, kol plodů

vysoko zrajících trny, jen trny.

Bojuji s tebou slovem, ne dýkou,

v úsměvech snažím se ostří tvé ztupit,

vstříc ti jdu bez hany za vše, co dáváš,

bez výtek, klnutí za vše, co bereš.

A přes vše dosud s tebou jsem spjata,

jak kořen stromu je se zemí srostlý

blažen, že kvést a vyrůstat může

pro zápas větrů a rozmary blesků,

v běsnění živlů i v pohodě jiter,

než klesne, aby i smrtí svou přines

tak jako životem – užitek lidem.