TY NESLYŠÍŠ – – –!?

Jest věru často skepse přítěží – – –

mně chtělo by se dětsky věřit, věřit

a doufat,

že víra má mne jednou uzdraví.

Co pravíš? Tak? Ty přece doufáš,

že lásky naší nezanikne pramen,

že uskutečníš všelijaké plány,

jež mihají se kolem bledým leskem

satelitů?

Nuž dobře, dobře! – Počkej tedy, poshov,

až uvědomím si tvé všechny plány,

srovnám v duši.

– Tak tedy hnízdo hodláš schystat,

vystlat je teple slabým ptáčat křídlům

a v dobrém srdci připravit fond lásky

pro naše děti?

A těšíš se na život jasu, žáru,

jímž o polednách políbí nás slunce –

motýly hravé?

V mé duši na dně uštěpačným smíchem

skepse se hlásí – – –

Leč ne, já cítím, jakým je to hříchem:

nesmělá větví loupat poupata,

byť třeba bezohledný mráz stál za dveřmi.

Tys neslyšel, můj hochu, co jsem řekla?

Ne, nebylo to také tobě řečeno.

Jen mimochodem tak – – –

Ty čekáš odpověď?

Oh ano, ano, všechno jednou bude,

my budem jednou tolik, tolik šťastni

ve hnízdě!

Ty zavděčil jsi se mi svými plány.

Mně zachtělo se právě dětsky věřit

v nemožnosti;

mně zachtělo se právě dětsky doufat,

že splní se mi jednou to, v co nevěřím.

A proto zavděčil jsi se mi svými plány.

Ať skepse se směje!

Ty neslyšíš – – –?!