TY NEVÍŠ...

Ty nevíš, nevíš ani, duše moje drahá,

jak v struny srdce mého dnes mi bolesť sahá,

tak divoce a teskně cos tam zakvílilo...

Ó by jen popraskaly! – snad by lépe bylo!

Proč zoufale tak vichr venku se dnes vzteká?

proč utuhlá zem v květný háv se neobleká?

proč mlha kol a kol a v mlze proč sníh bílý?

což v nebi nevědí, že dnes tvůj svátek milý?

Já darmo k větrům volám, by mi křídla daly;

leč jak by na můj posměch plachty rozepjaly

a odletěly v dálku zakrouživše vírem –

a ticho smutno kolem jak v mém srdci sírém.

Tlum opozděných ptáků, který k moři letí,

blíž mne usedl tiše na usvadlé sněti,

k těm ptákům o písně má chudá duše volá –

však darmo, tiše spějí dál přes pole holá.

Mám vzdech ti poslati? – ten mezi větry padne,

či políbení snad? – to v zimní mlze schladne,

či slzu lásky své? – tvé oko dost jich roní,

či upomínku svou? – ty nedozvíš se o ní!...

Ó měl bych ke svým ňadrům jako v dávném čase

tvou drahou zlatou hlavu nakloniti zase,

by spočinul v mém srdci zrak tvůj holubičí

a kouzlem svým mně zahřál, co tam vře a klíčí.

Jest láska moje motýl v zimě osiřelý...

Kam zalétnouti má, když květy odumřely?

v čem sluniti se má, když sněžná mlha všude?

ta zima táhne k nám... Ó, jak nám, drahá, bude?

Ty nevíš, nevíš ani, duše moje drahá,

jak v struny srdce mého dnes mi bolest sahá!

Tak divoce a teskně cos tam zakvílilo...

Ó by jen popraskaly! – snad by lépe bylo!