Ty nevíš, drahá...

Ty nevíš, drahá, jak mi teskno bývá,

když večer klesnou skráně unavené

a já jsem sám – noc jenom zádumčivá,

tak nesmírná se nad mou hlavou klene.

Když člověk cítí, jak je život krátký

a jak tu marně hyne, mře a strádá

a chvíle ta že nevrátí se zpátky,

když řekla’s mi: – Jak mám tě, hochu, ráda!

Ó miláčku, to hlava dnes mi šílí...

Dnes noc je zimní a vše dýše mrazem,

ten kraj se ztápí v závoj sněhu bílý –

a tenkrát jaro snášelo se na zem.

Ó tenkrát, tenkrát co nám létlo čelem,

a co hřálo nás a co kol jarem válo,

co chvělo se nám v srdci rozechvělém

a co se záře v sny nám rozesmálo!

Ó kde ten čas, kdy srdce srdci stačí

a provane cos sladkým dechem mládí,

v té vůni lesů, při té písni ptačí,

když řekli jsme si, jak se máme rádi.

Ó miláčku, kde je, co bylo tady?

proč vzpomínka teď slzy v oko nutí?

kde paprsk čistý, plný snů a vnady,

kde první pocel, první obejmutí...

Ó ty to nevíš, co já vše jsem vložil

v tu lásku tvou a v malé tvoje dlaně

a co jsem divé, děsné muky prožil,

než vzpomínku mi život podal za ně.

Ó ty to nevíš, čistý květe bílý,

co v moři běd se paprsků těch láme

od chvíle té, kdy jsme se rozloučili

a věděli, že víc se neshledáme...

Ó ty to nevíš, jak mi teskno bývá,

když večer klesnou skráně unavené

a já jsem sám – a noc jen zádumčivá,

tak nesmírná se nad mou hlavou klene...