Ty neznáš mne, vždyť nikdy neviděls

Ty neznáš mne, vždyť nikdy neviděls

mé smutné oči, steskem umučené.

Vždy štěstí viděls jen, když do nich zřels,

ze smutků hloubi těžce vyvážené.

Jak ptáky v klec jsem smutky zavírala,

by tlukot jejich křídel neděsil tě.

Ty nevíš, na co kdy jsem žalovala,

když smích můj trysk', by z žalu vykoupil tě.

A vím, když lásku tvou má radost sytí

a ty jsi přesvědčen, že máš mne rád,

že nevíš o ničem, co měl bys dát

a čím bys moh můj smutek vykoupiti.