Ty, pane, víš...

Ty, pane, víš, že chtěl jsem Dobro pouze,

že pouze Ty’s byl cíl můj veliký,

k němuž jak lilje k slunci v žhavé touze

se pjaly všecky duše výkřiky.

Však jinak stalo se... V prach pošlapáno

mně světem vše – i snahy nejčistší!...

A z nocí teskných nerozkvetlo Ráno,

a zklamalo, co měl jsem nejjistší!...

Těch smutných, šedých dnů, ta hořká doba,

kdy z marných bojů jsem se navracel

s tím vědomím, že triumfuje Zloba,

že pro Dobro jsem marně krvácel.

A v duši zahořklé to lkalo tiše:

„Proč, Pane můj, proč tak, ó, Pane můj?

Proč nechal jsi tak bujeti Zlo v pýše?

Proč nepřispěl’s, když sláb byl sluha Tvůj?“

Však ne, mně nesluší – mně nelze ani

Tvých úradků teď zkoumat záhadu,

má hlava tiše v pokoře se sklání,

čím víc se blíží dnů mých západu.

A jestli přece hořkost zbyla v duši,

Ty, Pane, víš a proto nezazlíš

ten výkřik bolu, který soulad ruší –

vždyť sám jsi pil tak hořký kalich spíš!

A chybeno-li v čem v té žhavé touze,

s níž k Tobě spěly duše výkřiky –

Ty víš, Ty víš, že chtěl jsem Dobro pouze,

že pouze Ty’s byl cíl můj veliký!...