Ty příliš Jsi se vzdálila...

Příliš pozdě vyšlo slunce, a byly neschůdné cesty a daleké,

Ty příliš Jsi se vzdálila, byly rozpáleny již cesty,

a já nevyšel ještě do ranních mlh...!

Šla’s polem, květy rděly se na kraji máku,

silnice prach, jejž zvedly dávno odešlých kroky, na ně se klad,

a Ty divila’s se, že tak jsou již vysoké klasy...!

Po lukách orosených šel jsem za ranních mlh

při cestě kolem rozkvetlých šípkových keřů.

Nějaký hudebník u cesty vyzpívaných písní vyluzoval tony –

v dechu třásly se ještě větru, jenž kol Tebe lét –

Ó, jak žlutými a vysokými zdály se Ti již klasy,

a blízkým poledne...!

Do ruda rozzpívalo se vstávajíc slunce,

vdechujíc zavlhlou vůni květů a trav – – –

Ach, že’s tak příliš se vzdálila!