Ty první krůčky, v zlato pěšinky

Ty první krůčky, v zlato pěšinky

jež stopou vryly se – jak bublinky

nad vodou rozmarně se nesly dále,

a před překážkou stavěly se stále,

když kamének neb brouček malinký

na cestě objevil se nenadále –

ty první šťastné krůčky udivené

dítěte mého! Vlásky poplašené

doteky větru, příliš jemné pro ně

se čeřily, jak len když na záhoně

se vlní v slunci! Oči proměnlivé

jak nebe dubnové a zádumčivé,

starostí první zkrabatěné čílko

a nejistotou ovládnuté tílko,

jež cítím chvít se, jak se v bázni kloní

k ochranným dlaním, nevědouc, zda země

je pevna dost, by jít se dalo po ní.

Pohybem, křikem, utíká se ke mně

a povzbuzeno ke květinám voní

a v záhonech mých jako kozlík řádí.

Pud nevědomý drobné ručky svádí

si krásu přivlastnit a marně pro ně

cíl jiný hledám. Lačně na záhoně

se procházejí, ničíce, když hladí.

Ty první krůčky mnoho znamenají!

Svět otevřen a vše, co v něm se tají,

chce dítě poznat. Vím, že nezlekají

je moje zkušenosti. Muška v letu

též nestará se o to, zda ji smetu

se svíce neživou. Než dítě moje

dřív zahradu ať pozná, lidské boje

tam za zdí počkají. V mém náručí

ať nejprv krásu znát se naučí

v té zahradě, kde není nepokoje!

Ať jednou svobodně z ní vykročí,

až život zachce se mu uvidět,

a jako dosud světem zahrada

mu jest, ať zahradou mu celý svět!