TY PTÁŠ SE...

Ty ptáš se, zda smutno mi,

když často se neozve hlasem

mé vězení a zda to časem

mi srdce nezlomí.

Ne, ke mně se neznámé ruce

vždy vztahují s láskou a objímají mne prudce,

těch nejponíženějších, nejbídnějších,

když vyšli si pod stromy zkvetlých ratolestí,

když sváteční dny venku svítí

a na cesty sype jim luční kvítí

drobounké štěstí.

A pak... já zvykl již, dlouhé roky

jak hlasy řídnou a odcházejí kroky.

Jak často do mého vězení

spíš mrtví chodí než živí,

jak sedají u mne a hovoří

knih mluvou neb hrobů trávnou zelení,

že s nimi se poraduje srdce a stále se diví.

Též květiny náhle rozkvetou

z mých smyslů

a jako peň chrání mne a opletou.

A někdy lampy se rozsvítí šerem chvil.

To sál můj, kde ve sny pohřížen

jsem v hrdinství mužů a v křehkost žen,

a všecky je znám, vždyť jsem je snil,

a dívám se do zrcadel na ně, jich tvůrce blízký

a cítím je vonět květy a šumět vodotrysky.