Ty ruce žehnej.

Ty ruce žehnej každé doby,

jež ondy snivé hlavy kol

ti květné ovíjely zdoby

a mírnily tvých ňader bol.

Ty ruce žehnej v každou chvíli,

jež žalům zbudovaly hráz,

když v trudném čase něžnou pílí

tě objaly, až bylo snáz.

Ty ruce žehnej s vroucím díkem,

v nichž v čase zlém tvá byla skrýš,

jež v žáru vášně drahým líkem

v zdar přinesly ti míru číš.

Ty ruce žehnej v konec světů

svým písní modlícím se rtem,

jež vyšly tobě v jara vzletu

vstříc s prvním růže poupětem.

Ty ruce žehnej v políbení

a za hrob až jim vděčen buď,

jež v dlouhých nocích beze snění

se kladly sdílně na tvou hruď.

Ač kráčíš světem s mračnou skrání,

ať v záři slávy záští prost,

ty ruce žehnej do skonání,

z nichž mír a klid tvé duši rost’.