Ty stárneš, píseň tvá se stále vrací

Ty stárneš, píseň tvá se stále vrací

ku jedné látce a tím půvab ztrácí.

Týchž obrazů jsi jinde lépe užil;

líp mlčet, čekat, až by duch se vzpružil

ku nové písni, hodné doby příští.

To slyším často. Pode mnou se blýští

a hraje v perlách zkvětlý pažit rosný,

svit slunce věší v zasmušilé sosny

své paprsky jak dlouhou zlatou tříseň,

proud hučí kdes, v to padá drozda píseň,

a planá růže rdí se v bledém líčku.

Na Matky Boží drobném pantoflíčku

se motýl chví, na křídlech pestrá oka.

Jak stará báseň svět! Jak stará sloka,

již pěje vlna, pták a strom! Jak vrací

se jarem příroda v své tvorčí práci

k týmž tonům a k týmž starým barvám zase!

A přece všecko plane v svěží kráse.

Tak duše pohnuta, jak jindy ráda

též tony staré v novou píseň spřádá.