TY TÉŽ.

Ty též a ze srdce jsi milovala

tou první láskou, jež se nevrátí,

tak čistá, svatá, krásou neskonalá,

že člověk rád ji žitím zaplatí. –

Ty též jsi ztratila a navždy, bez naděje,

ty též jsi přežila ten nejkrásnější sen,

já viděl v oku tvém ta slza jak se chvěje:

ten sen nebude nikdy zapomněn!

A tak jsme sešli se, tak s duší štěstí prázdnou,

u květu, jaké rostou v jeseni,

my oba sáhli po něm rukou mraznou

a ruce dotkly se v tom zachvění.

Pojď sem, já na prsa ti připnu květ ten bílý,

pojď sem, já vypláču se tvojí na hrudi,

zde šťastni spolu budem ještě chvíli,

a tam – sny zašlé – vždyť se probudí!