TY VÍŠ...

Ty víš, co nocí dlouhých bez naděje

jsem probděl často s divým žalem v hrudi,

jak okem ztrhaným jsem zřel, jak chvěje

se světlo hvězd a v moje srdce studí.

Ty víš, co slzí na tvé listy padá,

co polibků tvou bledou stužku kryje,

co praví mi tvá růže, která zvadá,

kdy v duši zvedá bolesti se zmije.

Ty víš, čím byla’s v smutné poušti této

pro zbloudilé mé srdce rozervané,

a přec jen pro vždy zničeno a kleto

je to mé štěstí dávno pochované.