TY VLAHÝ A ČERVNOVÝ VĚTŘE...

Jak hroutí se v dunivém skonu pode mnou minulý den!

Jak ve tmách se ztrácejí chvíle a doutná jich poslední plam!

Teď nechtěj již vzpomínat, duše, teď vteřinám nenaslouchej!

Vše za námi tmí se a klesá, slyš, hodin jak bolestný sten

tam v daleku úzkostně zmírá, s ním stlívá tvá bolest i klam.

Ty vlahý a červnový větře, mým sladkým dnes večerem věj!

Tak náhle se ztratilo všecko, čím nejistý zmítal se duch,

zlý posměch a ztráty a hoře a tesknota, děs bdělých vin...

Ale Ty nyní mne voláš zas’ – zas bezpečně slyším Tvůj hlas.

Já tuším Tě mezi růžemi, Tvou vůni mi zvěstuje vzduch,

Svá tichá mi znamení dáváš, já poznávám živý Tvůj stín:

ach, tento dech vlahý a žhavý, a vlající veliký vlas...

A nyní Jsi se mnou a mám Tě! Co slyšíš, rci, na srdci mém?

Noc voní a celý svět zpívá... V mé kořeny divoce duj,

ty vlahý a červnový větře! Jsem já to zas, celý a sám,

tak plný a žíznivý stále a nezlomen mrákotným snem,

v němž volal jsem marně Tvé jméno. A žár mého srdce je Tvůj

a všechny mé polibky tiché a všechno, co v duši své mám...