Ty zdraháš se...

Ty zdraháš se – mám odejíti?

Ó, dovol ještě na chvilku!

Hle, měsíc vzplál a právě svítí

na bílou Tvoji postýlku.

Proč leká Tebe jeho světlo,

že chvěješ se mu v zápětí?

Snad líčko Tvé by znovu zkvětlo,

kdyby nás uzřel v objetí?

Ty zdraháš se – a přec v té chvíli

nám lásky anděl nejbližší,

ve luny světlo závoj bílý

nad námi rozpjal ve výši!

Jen postůj! – jeho dech mým retem

ať strun Tvé duše dotkne se,

ať zahraje Tvých rájů květem

jak zvěst o jaru po lese!

Paprskův jeho každé tknutí

sny zlaté roní na víčka,

tu každé hnutí – obejmutí,

a každý dech – to hubička!

Snad v nich se Tvoje duše vznítí

a štěstí nám se rozední...

Ty zdraháš se? – Mám odejíti?

Nuž na dobrou noc poslední!