TY ZVUKY MUSÍ ŽÍTI...

To v letní bylo noci. V tmavý sad

z taneční síně bujná hudba zněla,

vířivé tony vlažným spěly vzduchem

a stromů řad je chytal v tmavou náruč.

V nejzazším koutě sadu, ztlumené

kdy hudby zvuk se chvěl jak temný výskot,

jak výskot objímáním přidušený –

ve stínu mlčenlivých jabloní

dvé světlejších se stínů svářilo.

A chvějně vzlykal jemný, tichý hlas

cos o vzdáleném, hodném ženichu,

cos o věrnosti, nerozumném tanci

a o známosti, jež pár minut trvá. –

A nad tím sporem hrdé jabloně

vzpínaly koruny, v nichž tichla hudba.

Jich zralý plod pad’ časem k zemi temně.

Zde zřel by’s ženu... Její ruce bílé

až k loktům obnažené, na ňadrech

sepjaty byly k prosbě pokorné.

Však jenom na mžik. Náhle vzpjaly se,

jak v křeči by se nořit chtěly v krev.

Ty ke rdousení měly plnou sílu –

však malé – mužskou šij by neobjaly.

V tom zalétlo k nim opět zvuků pár

ztlumené hudby. Vzdorující paže

pozbyly síly. V tichém pološeru

jí zřely ve tvář rozžhavené zraky –

a hudba zněla... S náhlou oddaností

klesala s přivřenýma očima...

A mocný vzdech zněl v tichém šumu stromů.

Však – jak ten přerývaný dozněl vzdech,

bez slova vstala z porosené trávy

a pocítila k němu ledný odpor

a nesmírná zášť hřměla v jejím nitru.

Ty tony hudby vinny jsou mým žitím.

Neb já jsem synem toho tanečníka.

Za měsíc z cest se vrátil její ženich

a v slzách – ale se žhavější touhou

mu padla v náruč. Vzdala se mu prvně.

A pod tím srdcem, které krvácelo

vzpomínkou na tu hrůzyplnou noc –

nosila mne... A div-li, celé žití

že vře v mé krvi hořkost otravy?

Já žil a rost’ a sílil v lůně matky

jen krví, která ze srdce jí trýskala!

A div-li, že se halím s úsměvem

v to neproniklé temno pokrytectví?

Na srdci, pod nímž proklet vzrůstal já,

nechala srdce svého muže bíti,

a v objímání za podzimních nocí

mu šeptávala o mateřském štěstí!

A jak je možno, abych miloval

dél, nežli chvíli, krátkou pouze chvíli?

V života mého nejprvnějším chvění

po krátkém žáru cítil už můj atom

ledový odpor, jenž mou pronik’ matku!

Mou matku! Upomínka na můj vznik

je nejtemnějším stínem v mrákotných

hlubinách mého nitra. Ale jasně

zní nocí mojí duše pár těch zvuků,

pár zvuků divné hudby ztlumené...

A ty jsou mocny – vždyť mi daly život!

Ty zvuky chví mou duší dnem i nocí

a jak by chtěly napraviti zločin,

jímž zavinily moje žití bědné,

útěchu lijí v teskná moje ňadra.

A budou znít v mém nitru bez ustání,

v svět dokud volně nenechám je vyznít...

Já klesnu v noc, však dlouho musí žíti

pár zvuků mého nitra.