Týden tepla.

Už skřivan hvizdl v říši mračné,

a zem se halí do poupat...

Ó, květen jen co zpívat začne –

pak motýlů zas celé směsi

juž z rána budou létat v lesy

svá křídla v rose vykoupat!

Jak hedvábný a čistý šátek

se blankyt modrá nad zemí!

Den každý pod ním teď je svátek

a v stráních, kam žeh slunce dýchá,

tam šípek sní juž o dnech zticha,

v nichž obalí se růžemi!

Kam u vesnice oko vzhlédne –

plá na jabloních samý nach;

výš nad obzorem nebe bledne

a zapřádá se v mlhu snivou –

a nad zahřátou, svěží nivou

se vzduchem třese zlatý prach!

Již z úlů tmavých třpytné včely

se vyrojily v slunný dol,

a drozda nápěv rozechvělý

svit radosti a vděků hlásá, –

že v celý svět zas padla krása

a navždy znikl starý bol!

Že přečkali jsme zimu dlouhou,

a máj že už tak nedalek;

že každý z nás plá po něm touhou,

a komu nelze těkat venku –

že doma aspoň na okénku

má čerstvou kytku fialek!