Tyl.

Večerní když k Hoře chlady vlají,

vlny potoční si povídají,

že už v staré hrudi Kuten Hor

stříbra světlá zrnéčka nezrají,

že tam tma a pusto, puch i mor,

že vladaři krvorodé říše,

v tajemné než ukryli se skrýše,

rozlili po báních potopu

a těch, kteří na den vynášeli

blahorodý stříbra plamen skvělý,

smělých utopili kovkopů.

Jeť to klamná, vymyšlená báje:

v Horách Kutných nyní zlato zraje,

ryzí zlato, jazyk mateřský;

ještě na den vstupují horníci

s jasnou národní osvěty svící

pro vlast otcův a kraj bratrský.

Teď tam rostou diamanty drahé,

srdce věrná, srdce vlastenecká,

jichž i v době života neblahé

nerozdrtí umučení všecka.

Sem popatřte! v té chudobné skříni,

již hlubokých zármutků mrak stíní,

leží jedno srdce takové!

Čeho zlých dob nedovedly střely,

dovedli jsou hanební a smělí

pomluvy a bídy katové!

Vytrpělo! přejtež jemu míru!

jen se skutkům jeho nerouhejte!

probůh! jen se mrzce nerovnejte

hrobovému hadisku a štíru.

Máte i své přísloví, jež říká,

byste nehanili nebožtíka;

hájit sebe nelze jemu víc:

„O mrtvém buď dobré aneb nic.“

Neřaďte ho do tlupy těch lidí,

kteří vlast svou jen v své kapse vidí –

on dal vlasti život, krev i dech,

a když k mužům těm se ohlídáte,

jež svou slávou pyšně nazýváte,

rcete: On poslední nebyl Čech!

Jeho srdce neklid býval svatý,

neb v něm hořel mocně oheň zňatý

k vyšším snahám, k vyšším ideám,

jichž tu nezná, kdo bez lepších směrů

zasedává ve dne v noci k péru,

a svůj všude ukazuje krám.

Neklid svatý, jenž se dává vésti

láskou k národu a jeho štěstí,

věrně vodil kroky srdce jeho,

když konalo vlasti dlužné služby

po všech krajích rodu mileného;

ale marné byly srdce tužby!

Co hledalo, nenalezalo,

neustále s tužbou volalo,

s tužbou rostoucí: Kde domov můj?

a tu stará Plzeň nejvěrnější

putující srdce ukonejší,

a hrob jemu dí: Zde domov tvůj!

Blaze tomu, kdo tu došel k cíli

dle sil ducha bohem svěřených;

vlast a národ nad ním vřele kvílí,

i sbor přátel snahou spojených.

Slaven buď, kdo přeje nouzi rodné

bez naděje, že mu odmění,

kdo měnívá úhor v pole plodné,

příštím připravuje osení;

a kdo chudším dává, věčší činí,

než aby dal chudým – dobrodiní.

Přál bych vroucně, srdce nejvěrnější!

by se i tvé kousky nejdrobnější –

blahoslavené vždy památky –

posvátnými staly ostatky,

zázračnými i v nejmenší části

při pokání z hříchů proti vlasti!

Nač ti, srdce, pomník mramorový?

Tobě pomníkem jsou rodáci,

jež mocnými učilo jsi slovy

ctít a mluvit řečí domácí.

Dřímej tiše, třeba hrob tvůj věnce

nezdobily nových podletí:

Sláva tebe mezi oslavence

přijala a věčně posvětí.